Poplatky za TV a rozhlas: Co přinese plánovaná reforma?

Historie poplatků za vysílání v ČR

Poplatky za vysílání televize a rozhlasu mají v České republice dlouhou historii. Už od roku 1923, kdy začalo pravidelné rozhlasové vysílání, existoval systém koncesionářských poplatků. Tehdejší posluchači Radiojournalu museli platit měsíční poplatek ve výši 15 Kč, což byla tehdy pořádná suma. Inspirace přišla z britského modelu BBC.

Po válce rozhlas zestátnili, ale princip poplatků zůstal, jen pod kontrolou státu. V 50. letech, když se objevila televize, přibyly i televizní poplatky. První televizní koncese stála 15 Kčs měsíčně, a mít doma televizor? To byl tehdy pořádný luxus!

Za socialismu se poplatky téměř neměnily a byly součástí státního rozpočtu. Televize i rozhlas sloužily jako hlásné trouby komunistické strany. Víte, že už tehdy se používal systém SIPO pro výběr poplatků? Ten funguje dodnes!

Sametová revoluce v roce 1989 všechno změnila. V roce 1991 vznikly zákony o České televizi a Českém rozhlasu, které položily základy veřejnoprávního vysílání v demokratickém Česku. Tyto instituce měly být nezávislé na státu a politicích, a proto se koncesionářské poplatky staly jejich hlavním zdrojem příjmů.

V roce 1995 jste za televizi platili 50 Kč měsíčně a za rozhlas 25 Kč. Zlom přišel v roce 2005 s novým zákonem o rozhlasových a televizních poplatcích. Tento zákon přinesl postupné zvyšování poplatků a změnil definici poplatníka. Najednou musel platit každý, kdo měl zařízení schopné přijímat vysílání, i když třeba veřejnoprávní média vůbec nesledoval.

Od roku 2008 platíme stejnou částku - 135 Kč měsíčně za televizi a 45 Kč za rozhlas. Patnáct let beze změny! Vzhledem k inflaci to pro Českou televizi a Český rozhlas znamená, že jejich příjmy reálně klesají. Proto se v posledních letech pořád mluví o zvýšení poplatků nebo úplné změně systému financování.

A co když neplatíte? Dřív to byla spíš symbolická pokuta, dnes vám hrozí přirážka až 10 000 Kč a soudní vymáhání. Není divu, že ČT a ČRo zintenzivnily kontroly a vymáhání dluhů.

Když se rozhlédneme po Evropě, některé země jako Finsko nebo Nizozemsko už přešly na financování veřejnoprávních médií přímo ze státního rozpočtu přes speciální daň. U nás ale stále držíme model přímých poplatků, který sice není dokonalý, ale aspoň trochu chrání média před přímým politickým vlivem.

Není to zvláštní, jak se ten systém vyvíjel od 15 korun za poslech rádia až po dnešní stav? A co vy, přemýšleli jste někdy, kam vlastně ty vaše peníze každý měsíc putují?

Právní rámec a legislativní úprava poplatků

Právní rámec poplatků za TV a rozhlas v ČR

Zákon č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích definuje základní pojmy, stanovuje povinnosti poplatníků a upravuje výběr, správu a vymáhání těchto poplatků. Díky tomu můžou Česká televize a Český rozhlas fungovat nezávisle na státním rozpočtu. Vzpomínáte si, jak dřív běžely v televizi reklamy? Dnes jich je mnohem méně právě proto, že veřejnoprávní média jsou financována jinak.

Platit musí každý, kdo vlastní zařízení schopné přijímat vysílání. Přijímačem se rozumí jakékoliv technické zařízení umožňující individuálně zachytitelný příjem vysílání, bez ohledu na způsob příjmu. To znamená, že i když doma nemáte klasickou televizi, ale sledujete ČT třeba na notebooku nebo mobilu, povinnost platit máte taky. Docela překvapivé, co?

Za televizi zaplatíte 135 Kč měsíčně, za rozhlas 45 Kč. Tyto částky se už roky nezměnily, i když všechno kolem zdražuje. Některé skupiny jsou od placení osvobozené - třeba zdravotně postižení, lidé s nízkými příjmy nebo ti, kdo žijí v domácnosti, kde už někdo poplatky platí. Pamatujete na babičku, co bydlí s vámi? Ta už platit nemusí, pokud platíte vy.

Kontrola a vymáhání? I na to zákon pamatuje. ČT a ČRo můžou ověřovat, jestli jsou poplatníci registrovaní, a když zjistí nesrovnalosti, naúčtují vám dlužné poplatky i s přirážkou. Mají dokonce přístup do registru obyvatel, takže vás najdou, i když se neregistrujete. Není to trochu děsivé?

Svět se mění a s ním i způsob, jak konzumujeme média. Stále více z nás sleduje obsah online, na vyžádání, bez klasické televize. Proto se v poslední době hodně mluví o tom, že by se zákon měl změnit. V některých evropských zemích už poplatek vážou na domácnost, ne na konkrétní zařízení. Možná i u nás časem dojde ke změně.

Co když nezaplatíte? ČT a ČRo mají několik způsobů, jak vás přimět dluh uhradit - od upomínek přes přirážky až po soudní vymáhání. Dlužné poplatky po vás můžou chtít zpětně za tři roky, pak se promlčí. Znám případ, kdy kamarád ignoroval dopisy od ČT, a nakonec musel zaplatit trojnásobek původní částky.

Vybrané peníze musí jít na tvorbu a vysílání programů. Tohle pravidlo zajišťuje, že veřejnoprávní média plní svou úlohu - poskytují objektivní informace, vzdělávací a kulturní pořady a další obsah ve veřejném zájmu. Díky tomu můžeme mít pořady, které by na komerčních stanicích nikdy nevznikly - třeba kvalitní dokumenty nebo náročnější dramatickou tvorbu.

V porovnání s Evropou platíme celkem málo. Ve Finsku nebo Švédsku už přešli na financování pomocí speciální daně. I u nás se o tom mluví jako o možné budoucnosti. Co myslíte, bylo by lepší platit v daních, nebo samostatně jako teď?

Výše poplatků a způsob jejich výběru

Televizní a rozhlasové poplatky u nás? No, není to zrovna téma, které by vás nadchlo u ranní kávy, že? Jenže přesně tohle nám každý měsíc ukousne kousek z rozpočtu.

Už od roku 2008 platíme stále stejně - 135 Kč měsíčně za televizi a 45 Kč za rádio. Pamatujete, kolik stál před 16 lety liter mléka nebo nájem? A dnes? Všechno letí nahoru, jen tyto poplatky zůstávají jako přikované. Česká televize a Český rozhlas přitom musí z těchto peněz pokrýt veškeré náklady - od výroby pořadů až po platy zaměstnanců.

Platíte přes SIPO? Nebo máte raději trvalý příkaz? Ať tak či onak, pro běžnou domácnost jde o rutinní záležitost. Trochu složitější to mají firmy a podnikatelé. Ti musí počítat poplatky podle počtu zaměstnanců - za každých 15 lidí platí jeden rozhlasový poplatek, maximálně však za 100 přijímačů. U televize se pak platí za každý přijímač, ale nanejvýš za 50 kusů.

Co je často překvapivé - poplatek neplatíte za to, že se díváte nebo posloucháte, ale za pouhou možnost příjmu vysílání. Máte doma chytrý telefon s internetem? Teoreticky jste poplatníkem, i když na něm ČT nebo Český rozhlas nikdy nesledujete. Trochu zvláštní, nemyslíte?

Naštěstí existují výjimky. Poplatky nemusí hradit nevidomí nebo neslyšící, lidé v hmotné nouzi nebo diplomatické mise. A co je důležité - v jedné domácnosti platíte jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek, ať máte televizorů třeba deset. To už je aspoň nějaká úleva, že?

Znáte ten pocit, když najdete ve schránce dopis od České televize s výzvou k registraci? Věřte, nejste sami. Veřejnoprávní média aktivně hledají černé duše, které poplatky neplatí. A pokud vás odhalí, můžete se těšit na pokutu - až 10 tisíc pro jednotlivce nebo dokonce 100 tisíc pro firmy.

Bez dostatečných financí nemohou veřejnoprávní média plnit svou roli - přinášet objektivní zpravodajství, vzdělávací pořady nebo třeba pohádky pro děti. Vždyť kde jinde než na ČT uvidíte kvalitní dokumenty bez přerušení reklamami? Nebo vysílání pro menšiny?

V porovnání s jinými evropskými zeměmi jsme na tom vlastně docela dobře. Zkuste se zeptat Němců nebo Rakušanů, kolik platí oni. To by vás pak naše poplatky možná už tolik netrápily. Některé země dokonce zavedly speciální mediální daň, kterou platí úplně všichni.

A jak to vidíte vy? Stojí vám těch 135 korun měsíčně za službu veřejnoprávní televize?

Kdo musí platit koncesionářské poplatky

Koncesionářské poplatky? No, řeknu vám, jak to skutečně funguje

Každý, kdo vlastní televizi nebo rádio, musí platit koncesionářské poplatky - takhle jednoduché to je. A nezáleží vůbec na tom, jestli koukáte na ČT jednou za rok na Vánoce nebo posloucháte Radiožurnál jen v autě cestou na chalupu.

Možná si říkáte, co všechno se vlastně považuje za přijímač. Není to jen ta klasická bedna v obýváku nebo staré rádio po babičce. Dnes sem patří i váš notebook, tablet nebo chytrý telefon, pokud na něm můžete chytit vysílání. Technicky vzato, téměř každý z nás má doma zařízení, které spadá do této kategorie.

Dobrou zprávou pro domácnosti je, že i když máte doma tři televize a pět rádií, platíte stále jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek. To už se ale netýká firem - ty musí platit za každý přijímač zvlášť, což může u větších společností pěkně nabobtnat.

Ne každý ale musí platit. Osvobozeni jsou nevidomí, neslyšící nebo hluchoslepí. Stejně tak lidé s nízkými příjmy nebo ti, kteří potřebují významnou pomoc jiné osoby. Znám několik případů, kdy senioři nevěděli, že mají na osvobození nárok - a přitom stačí jen doložit příslušné dokumenty České televizi nebo rozhlasu.

Myslíte, že se vyplatí poplatky neplatit? Raději to nerisknete. Pokud vás nachytají, můžete dostat přirážku až 10 tisíc korun a věřte mi, že ČT i ČRo mají docela propracované metody, jak neplatiče odhalit. A ano, klidně vás doženou až k soudu.

Co vlastně platíme těmi 135 korunami měsíčně za televizi a 45 za rádio? Tyto peníze zajišťují nezávislost veřejnoprávních médií na reklamě i politických tlacích. Díky nim můžeme mít zpravodajství, které není ovlivněno komerčními zájmy, dokumenty bez product placementu a pořady, které by komerční stanice nikdy nevysílaly.

Přestěhovali jste se? Nezapomeňte to nahlásit. Zbavili jste se televize? I to je potřeba oznámit a doložit čestným prohlášením. Jinak se může stát, že budete platit za něco, co už nevlastníte.

Platit můžete různými způsoby - převodem, složenkou nebo inkasem, a to měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo rovnou na celý rok. Částky jsou dané zákonem, takže se nedají smlouvat, ale upřímně, za kvalitní a nezávislé informace to není tak vysoká cena, nemyslíte?

Osvobození od placení koncesionářských poplatků

Neplatit koncesionářské poplatky? Pro některé je to realita, ne sen!

Život umí být občas pěkně drahý, že? Účty se kupí a peněženka se tenčí rychleji, než bychom si přáli. Naštěstí existuje způsob, jak si trochu odlehčit, pokud patříte mezi zranitelné skupiny obyvatel.

Koncesionářské poplatky nemusí platit především lidé s nízkými příjmy a osoby se zdravotním postižením. Představte si situaci: samoživitelka Jana sotva vyjde s penězi do konce měsíce, platí nájem, jídlo, kroužky pro dceru. I těch pár stokorun za televizi a rozhlas může v jejím rozpočtu hrát roli. Proto zákon pamatuje na lidi, jejichž příjem nedosahuje 2,15násobku životního minima.

Pamatujete na pana Nováka z vašeho domu? Ten, co má průkaz ZTP/P a pohybuje se na vozíku? Právě držitelé průkazu ZTP/P mají automaticky nárok na osvobození od placení koncesionářských poplatků. A dává to smysl – jejich životní náklady jsou často mnohem vyšší a možnosti vydělávat peníze omezenější. Ale pozor! Samotný průkaz ZTP bez péčka na konci k osvobození nestačí.

Chcete si o osvobození požádat? Není to nic složitého, ale pár věcí musíte splnit. K žádosti pro Českou televizi nebo Český rozhlas přiložte doklady, které váš nárok potvrzují. Máte nízký příjem? Připravte si potvrzení o příjmu a čestné prohlášení o tom, kolik berou všichni členové vaší domácnosti. Jste držitelem ZTP/P? Stačí přiložit kopii průkazu. Od prvního dne následujícího měsíce už můžete mít o starost méně!

Není to ale napořád – tedy, ne vždy. Když máte nízký příjem, budete muset svůj nárok každý rok obnovit. Je to jako s jinými sociálními dávkami – úřady potřebují vědět, že vaše situace se nezměnila. Držitelé ZTP/P mají výhodu – jejich osvobození platí tak dlouho, jak platí průkaz. Změnila se vaše situace? Našli jste lepší práci nebo vám skončila platnost průkazu? Nezapomeňte to do 15 dnů nahlásit, jinak by vám mohly hrozit nepříjemnosti.

Co když žijete v domově pro seniory nebo jste ve výkonu trestu? I na tyto situace zákon pamatuje. Po dobu pobytu v takovém zařízení nemusíte koncesionářské poplatky platit. Život přináší různé zvraty, že?

Máte doma tři televize a dva rádia? Osvobození se bohužel vztahuje jen na jedno zařízení v domácnosti. Pro firmy a podnikatele jsou pak pravidla ještě přísnější – tam se člověk jen tak nevykroutí.

Česká televize a Český rozhlas nejsou naivní – mají právo si ověřit, jestli na osvobození skutečně máte nárok. Pokud by zjistili, že jste si trochu přilepšili v údajích, můžete se těšit na doplacení všech dlužných poplatků plus penále. Upřímnost se zkrátka vyplácí!

V kuloárech se už nějakou dobu šušká o možných změnách systému – možná budou osvobozeni i senioři nad určitý věk, nebo se celý systém poplatků změní. Zatím ale zůstává vše při starém a mění se jen výše příjmové hranice pro osvobození.

A co vy – patříte mezi ty, kdo by mohli být osvobozeni? Nebo už tuto možnost využíváte?

Využití vybraných prostředků veřejnoprávními médii

Financování veřejnoprávních médií u nás: kam putují naše koncesionářské poplatky

Koncesionářské poplatky tvoří zásadní zdroj příjmů České televize a Českého rozhlasu, díky kterým si tyto instituce mohou zachovat nezávislost na státu i komerčních zájmech. Každý z nás, kdo vlastní televizi nebo rádio, tak vlastně přímo přispívá k fungování svobodných médií. A ruku na srdce – není to fér? Vždyť za cenu jednoho oběda v restauraci měsíčně máme přístup ke kvalitnímu obsahu bez otravných reklam každých deset minut.

Když večer zapnete ČT, možná ani netušíte, kolik práce stojí za každým dokumentem či filmem. Česká televize dává obrovský balík peněz do vlastní tvorby – od napínavých detektivek až po vzdělávací programy pro děti. Právě kvalitní zpravodajství a publicistika jsou tím základním kamenem, na kterém stojí celá veřejnoprávní služba – poskytují nám totiž vyvážené informace, bez kterých by demokracie jednoduše nefungovala. Pamatujete si ještě na časy, kdy jste museli být u televize přesně v určitou hodinu? Dnes si díky investicím do digitalizace můžete pustit své oblíbené pořady kdykoliv přes iVysílání.

A co náš rozhlas? Ten funguje podobně. Víte, že část vašich peněz putuje i do regionálních stanic? Ty jsou často jediným médiem, které se zajímá o dění v menších městech a vesnicích. Nemalá část rozpočtu také podporuje symfonické orchestry Českého rozhlasu, které patří k naší kulturní tradici a reprezentují českou hudbu doma i ve světě. Posloucháte podcasty? I ty jsou financovány z koncesionářských poplatků – rozhlas tak reaguje na to, jak se mění naše zvyky v konzumaci médií.

Jak vlastně víme, že naše peníze nekončí v černé díře? Obě instituce musí každý rok předložit podrobné zprávy o svém hospodaření. Ty pak procházejí kontrolou příslušných rad složených z volených zástupců veřejnosti. Tahle průhlednost financování je přesně to, co odlišuje veřejnoprávní média od těch komerčních – musí se nám všem zodpovídat za každou utracenou korunu.

Jenže systém koncesionářských poplatků má i své mouchy. Zamysleli jste se někdy nad tím, že jejich výše se už roky nemění? Za televizi platíme 135 korun měsíčně už od roku 2008 a za rozhlas 45 korun dokonce od roku 2005. Mezitím ceny všeho kolem nás vyletěly nahoru. Je to jako byste dnes chtěli nakoupit za stejné ceny jako před patnácti lety – prostě to nejde.

A co teprve ti, kteří poplatky neplatí, i když by měli? Kolikrát jste slyšeli od známých, že televizi mají, ale poplatky neřeší? Vymáhání těchto dluhů stojí ČT i Český rozhlas spoustu energie a peněz, které by mohly jít třeba do lepších programů.

Velkou položkou v rozpočtech jsou pochopitelně platy zaměstnanců. Kvalitní reportéři, kameramani nebo zvukaři něco stojí. Jasně, úspory jsou potřeba všude, ale představte si zpravodajství bez zkušených novinářů – to by byla katastrofa, ne?

A nesmíme zapomínat na technologie – bez investic do moderního vybavení by naše veřejnoprávní média zůstala někde v pravěku. Vysílací technika, streamovací služby, mobilní aplikace – to všechno stojí peníze, ale bez toho by ČT ani rozhlas neoslovily mladší generace, které už televizi skoro nesledují.

Tak co myslíte, stojí nám ty koncesionářské poplatky za to? Když si uvědomíme, co všechno za ně dostáváme, možná by stálo za to zamyslet se, jestli by po těch letech nezasloužily trochu navýšit...

Kontrola a vymáhání nezaplacených poplatků

Jak funguje kontrola nezaplacených televizních a rozhlasových poplatků

Víte, co se děje, když neplatíte koncesionářské poplatky? Proces kontroly začíná identifikací domácností či firem, které jsou podle zákona povinny platit koncesionářské poplatky, ale tuto povinnost neplní. Není to žádná magie – Česká televize a Český rozhlas prostě porovnají, kdo platí za elektřinu (což je prakticky každý z nás) a kdo jim posílá poplatky.

Představte si, že vám jednoho dne přistane ve schránce dopis. Ne, není to výhra v loterii, ale upozornění, že podle záznamů máte doma televizi nebo rádio, ale neplatíte za ně poplatky. Taková situace potká ročně tisíce Čechů. Veřejnoprávní média totiž neustále křížově kontrolují své databáze s evidencí odběratelů elektřiny.

Česká televize a Český rozhlas mohou také provádět místní šetření, kdy pověření pracovníci navštěvují domácnosti či provozovny, aby zjistili, zda jsou zde umístěna zařízení schopná přijímat vysílání. Naštěstí tyhle kontroly na místě nejsou moc časté – většina honby za neplatiči probíhá elektronicky. Ale co když vás přece jen odhalí?

Nejdřív dostanete slušnou upomínku – zaplaťte, co dlužíte. Ignorujete ji? Přijde druhá, už s varováním. A tady pozor! Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích umožňuje vyměřit dlužníkovi kromě samotného dluhu také přirážku, která může činit až 10 000 Kč. To už stojí za zamyšlení, ne? Taková pokuta by zamávala s každým rodinným rozpočtem.

Když nepomůže ani druhá upomínka, věc jde k soudu. A tady ČT a ČRo téměř vždy vyhrávají – zákon je zkrátka na jejich straně. Následovat může i exekuce, pokud dluh stále ignorujete. Stojí vám těch pár stokorun měsíčně za takové komplikace?

Je třeba zdůraznit, že vymáhání nezaplacených poplatků není primárním cílem veřejnoprávních médií. Jde jim hlavně o spravedlnost – proč by někdo měl platit a jiný ne? Proto také nabízejí osvětu a informace o tom, jak poplatky správně hradit.

V dnešní digitální době se celý systém výrazně zlepšil. Česká televize a Český rozhlas nyní mnohem přesněji identifikují neplatiče a mohou cíleně zaměřit své vymáhací aktivity. Databáze jsou propojené, úniky jsou těžší. Vzpomínáte na doby, kdy lidé tvrdili, že televizi nemají? Ty jsou prakticky pryč.

Máte-li pocit, že jste v minulosti na poplatky zapomněli, máte šanci to napravit. Když se sami přihlásíte a přiznáte dluh, často můžete zaplatit bez dalších sankcí. Jeden můj známý takto legalizoval svou situaci po třech letech neplacení – zaplatil dlužnou částku a vyhnul se pokutě. Není to lepší než žít ve stresu z možné kontroly?

Poplatky za televizi a rozhlas jsou jako daň za kulturu, kterou si můžeme dovolit ignorovat, ale pak se nemůžeme divit, když nám kultura chybí.

Zdeněk Troška

Srovnání s jinými evropskými zeměmi

Koncesionářské poplatky v ČR a Evropě: Jak jsme na tom?

Platíme v Česku za veřejnoprávní média moc, nebo málo? Za televizi dáváme 135 Kč měsíčně a za rozhlas 45 Kč. Když se rozhlédneme po Evropě, zjistíme, že každá země to má nastavené jinak – a některé rozdíly vás možná překvapí.

Naši němečtí sousedé si pořádně připlatí. Německo patří mezi země s nejvyššími poplatky v Evropě, kde každá domácnost sype do veřejnoprávní kasy 18,36 eur měsíčně (asi 460 Kč). A je jedno, jestli máte doma pět televizí nebo žádnou – platíte za domácnost jako celek. Od roku 2013 dokonce musíte platit, i když televizi vůbec nemáte. Logika? Máte přece internet, tak můžete sledovat jejich obsah online.

Britové a jejich BBC, to je kapitola sama pro sebe. Za rok tam zaplatí 159 liber (kolem 4 600 Kč). Britský model je unikátní tím, že financuje primárně BBC a poplatek je vyžadován pouze pro sledování živého televizního vysílání nebo používání služby BBC iPlayer. Koukáte jen na Netflix nebo záznamy jiných stanic? Pak nemusíte platit nic.

Ve Finsku už dávno nemají klasické koncesionářské poplatky. Místo toho platí speciální mediální daň podle výše příjmu – od 50 do 163 eur ročně. Platí ji každý dospělý s příjmem, bez ohledu na to, jestli vůbec nějakou televizi vlastní. Není to vlastně spravedlivější systém?

Švýcaři to berou z gruntu – ročně zaplatí neuvěřitelných 335 franků (asi 8 375 Kč). Švýcarský model je podobný německému – poplatek je vázán na domácnost a platí se bez ohledu na počet zařízení. V roce 2018 dokonce hlasovali, jestli poplatky nezruší, ale většina byla pro zachování. Veřejnoprávní média tam mají zjevně silnou podporu.

Francouzi to mají šikovně vymyšlené – 138 eur ročně (asi 3 450 Kč) platí společně s daní z nemovitosti. Ale pozor, chystají se to změnit.

A co Italové? Ti platí jen 90 eur ročně (asi 2 250 Kč) a poplatek jim přijde rovnou na účtu za elektřinu. Geniálně jednoduché řešení, které výrazně snížilo počet neplatičů. Neměli bychom se inspirovat?

Rakousko má systém podobný českému, kde se platí odděleně za televizi a rozhlas, ale částky jsou podstatně vyšší – mezi 20 až 28 eury měsíčně podle spolkové země. To už je pořádný rozdíl oproti našim poplatkům, že?

Naši polští sousedé mají jedny z nejnižších poplatků – jen asi 450 Kč ročně. Jenže je tam háček – platí jen asi 10 % domácností. Výsledek? Chronicky podfinancovaná veřejnoprávní média.

Když to shrneme, české koncesionářské poplatky patří spíše k těm nižším v rámci Evropy. Zvlášť když je srovnáme se západní a severní Evropou. Samozřejmě musíme brát v úvahu i rozdílnou ekonomickou situaci – v poměru k průměrné mzdě jsme někde kolem evropského průměru.

Co myslíte, je spravedlivější platit podle domácnosti, nebo podle příjmu? A nebylo by jednodušší poplatky vybírat třeba s daněmi nebo účtem za elektřinu jako jinde v Evropě?

Aktuální diskuze o změnách systému

Debata o budoucnosti koncesionářských poplatků v ČR nabírá na obrátkách a není divu. Systém, který tu s námi je už pěknou řádku let, začíná skřípat ze všech stran. Ministerstvo kultury už má na stole návrh, jak celé financování České televize a rozhlasu překopat tak, aby odpovídalo době, kdy většina z nás kouká na filmy v mobilu a zprávy čte na tabletu.

Typ poplatku	Měsíční částka	Roční částka	Kdo platí	Osvobození
Televizní poplatek	135 Kč	1 620 Kč	Vlastníci TV přijímače	Osoby ZTP, ZTP/P, nízkopříjmové domácnosti
Rozhlasový poplatek	45 Kč	540 Kč	Vlastníci rozhlasového přijímače	Osoby ZTP, ZTP/P, nízkopříjmové domácnosti
Kombinovaný poplatek (TV + rozhlas)	180 Kč	2 160 Kč	Vlastníci obou přijímačů	Osoby ZTP, ZTP/P, nízkopříjmové domácnosti
Právnické osoby - TV poplatek	135 Kč/přijímač	1 620 Kč/přijímač	Firmy a organizace	Některé neziskové organizace
Právnické osoby - rozhlasový poplatek	45 Kč/přijímač	540 Kč/přijímač	Firmy a organizace	Některé neziskové organizace

Ruku na srdce – když si uvědomíte, že televizní poplatek 135 korun se nezměnil od roku 2008 a rozhlasový poplatek 45 korun dokonce od roku 2005, něco tu nehraje. Za tu dobu šly nahoru ceny prakticky všeho. Zkuste si vzpomenout, kolik stál chleba nebo benzín před patnácti lety! Veřejnoprávní média se logicky ptají, jak mají v takové situaci udržet kvalitu, když reálná hodnota jejich příjmů rok od roku klesá.

Na druhou stranu – kdo by teď chtěl sahat lidem hlouběji do kapsy? V době, kdy každá rodina otáčí korunu dvakrát, než ji vydá, a účty za energie připomínají spíš malý hypoteční úvěr? Není divu, že část politiků říká: Počkejte s tím navyšováním, lidé mají svých starostí dost. A taky poukazují na to, že by si ČT a ČRo mohly nejdřív zamést před vlastním prahem a pořádně se podívat, kde se dá ušetřit.

Celý princip vybírání poplatků je navíc v digitálním světě trochu jako dinosaurus. Vázat poplatek na vlastnictví televizoru nebo rádia? V době, kdy půlka národa sleduje pořady v počítači nebo na mobilu? To nedává smysl. Proto se mluví o poplatku na domácnost, což zní rozumněji – koneckonců, jde přece o službu, kterou může využívat celá rodina, ať už na jakémkoliv zařízení.

A co teprve ty kličky v systému! Některé domácnosti platí poctivě, jiné si našly cestičky, jak se placení vyhnout. To není fér vůči těm, kteří své povinnosti plní. Nový systém by měl tyto nerovnosti narovnat a zajistit, aby se břemeno rozložilo spravedlivěji. Navíc by mohl obsahovat automatické navyšování podle inflace – žádné politické handrkování každých pár let, prostě by se to upravovalo samo, podobně jako třeba důchody.

Někteří radikálové by nejraději celý systém poplatků hodili do koše a platili veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu. Jednoduché řešení, žádné vymáhání, žádná administrativa. Ale představte si tu situaci – média by byla přímo závislá na tom, kolik peněz jim politici přiklepnou. Není těžké domyslet, jak by to mohlo ovlivnit jejich nezávislost. Chcete kritizovat vládu a zároveň ji prosit o peníze na provoz? To je jako kousat ruku, která vás krmí.

Veřejnoprávní média jsou přitom v demokracii nenahraditelná. Jasně, můžeme se bavit o tom, jestli potřebujeme tolik kanálů, sportovních přenosů nebo zábavných pořadů. Ale když se rozhlédneme kolem sebe, v době, kdy se dezinformace šíří rychlostí blesku a každý si může založit svůj zpravodajský web, potřebujeme spolehlivý maják, který se řídí profesionálními standardy a etickými pravidly.

Kvalitní a nezávislé zpravodajství není luxus – je to nutnost pro fungující demokracii. Když si vezmeme, co všechno za těch 135 korun měsíčně dostáváme – od zpráv přes dokumenty až po kulturu – není to vlastně tak vysoká částka. Vždyť jedno kino s popkornem vás vyjde dráž!

Ať už reforma dopadne jakkoliv, jedno je jisté – její dopad pocítíme všichni. Nejde jen o pár korun z peněženky, ale o to, jak kvalitní a nezávislé informace budeme mít k dispozici. A to v dnešní době není vůbec malá věc.

Budoucnost financování veřejnoprávních médií

# Jak dál s financováním veřejnoprávních médií?

Financování České televize a Českého rozhlasu je horké téma, které se nás všech dotýká, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Kolikrát jste si při placení složenky za televizi pomysleli, proč vlastně platíte 135 korun měsíčně? A to rozhlas vás stojí dalších 45 korun. Tyto částky se přitom od roku 2008 vůbec nezměnily! Představte si, že byste 15 let dostávali stejnou výplatu – kolik toho dnes za ty peníze pořídíte?

Ruku na srdce – kdo z nás dnes ještě používá klasickou televizi? Děti sledují pohádky na tabletech, zprávy čteme v mobilech a večerní film si pustíme na notebooku. Jednou z hlavních výzev současného systému je technologická neutralita. Proč by měl platit poplatky jen ten, kdo má doma televizor, když stejný obsah můžete sledovat na internetu úplně zadarmo? To nedává smysl, že?

Jak to řeší jinde? Třeba ve Finsku mají mediální daň jako součást běžného zdanění – kdo víc vydělává, ten víc přispívá. Není to vlastně spravedlivější? Němci zase platí jeden poplatek za domácnost bez ohledu na to, kolik mají televizí nebo počítačů. Možná by podobný model fungoval i u nás.

Další možností je částečné financování z rozpočtu státu. Jenže co když se pak politici budou snažit ovlivňovat, o čem se bude vysílat? Kdo platí, ten poroučí, říká se. Chceme opravdu riskovat nezávislost našich veřejnoprávních médií?

Zajímavou alternativou je také zavedení kombinovaného modelu. Představte si mix poplatků, státních peněz a větší možnosti pro komerční aktivity. Česká televize by mohla nabízet prémiový obsah pro předplatitele nebo rozvíjet partnerství se soukromými firmami. Nemusela by se pak tolik spoléhat jen na jeden zdroj příjmů.

Vzpomeňte si, kolikrát jste využili iVysílání nebo aplikaci mujRozhlas. Tyto digitální platformy stojí spoustu peněz, ale jsou budoucností médií. Není fér, aby je financovali jen ti, kdo platí za klasické přijímače.

A co výše poplatků? Když si uvědomíme, že za jednu kávu v centru Prahy dáme klidně 80 korun, je 135 korun za měsíc vysílání opravdu tak moc? Na druhou stranu, jakékoli zvýšení poplatků však naráží na odpor části veřejnosti i některých politických představitelů. Každá rodina počítá každou korunu a další zátěž není populární.

Možná bychom se měli inspirovat v zahraničí, ale přizpůsobit řešení našim podmínkám. Co by fungovalo u vás doma? Platili byste raději daň podle příjmu, paušál za domácnost, nebo byste upřednostnili jiný model?